top of page

Smetana Bedřich, největší český umělec hudební, tvůrce moderní české hudby národní (* 2. března 1824 v Litomyšli, +12. května 1884 v Praze). Rodina jeho pocházela z Hořicka; otec jeho František Smetana (* 26. října 1777, +12. června 1857), syn bednářův ze Sádové, byl sládkem na různých místech a získal zejména nájmem pivovaru v Nise v Pruském Slezsku na začátku devatenáctého století značného jmění, jehož později v Chvalkovicích u Jaroměře za finančního patentu z největší části pozbyl, načež v Novém městě na Moravě, v Litomyšli a hlavně v Jindřichově Hradci nenáhle si opět pomohl tak, že roku 1835 koupil svobodnický statek v Růžkové Lhotici u Čechtic. Po devíti letech však statek ten musil prodati a najal pivovar v Obříství u Mělníka, kdež zrušení propinačních závazků zbavilo ho posledních zbytků jmění, pročež poslední léta svá od roku 1852 trávil u svého syna Antonína, sládka v Novém Městě na Moravě. František Smetana, muž podnikavý, rázný a přísný, ale živé letory a veselý, miloval hudbu a divadlo a podporoval také časně se hlásící hudební nadání svého prvního syna Bedřicha, jenž se mu v poslední den masopustní narodil jako třinácté z jeho dvaceti dětí, jako třetí pak z oněch desíti, které pocházely z jeho třetího manželství s Barborou Linkovou (*1790, +20. září 1864 v Mladé Boleslavi), dcerou pojezdného v Miletíně. Hned v Litomyšli malý Bedřich, prvním učitelem svým Antonínem Chmelíkem cvičen ve hře na housle a na klavír, začal komponovati (valčík, kvapík) a pětiletý hrál již první housle v kvartettě, o rok později (4. října 1830) přednesl veřejně klavírní úpravu ouvertury k "Němé z Portici" v akademii, již litomyšlští studující pořádali v den jmenin císařových, s úspěchem tak skvělým že od té chvíle byl pokládán za hudební zázračné dítě. V Jindřichově Hradci (1831-35) učil se hudbě u ředitele kůru a varhaníka Jikavce, který ho brzo i ve zpěvu vycvičil tak, že mohl jako sopranista zpívati v kostele. V městě tom Smetana začal také roku 1834 navštěvovati gymnasium, a když pak roku 1835 rodina odstěhovala se do Růžkové Lhotice, pokračoval v Jihlavě, ale jen po jeden semestr; roku následujícího dán byl na gymnasium do Německého Brodu, a to opět do "parvy" (primy), aby s bratrem (Antonínem) byl pospolu. Jihlavský jeho učitel hudby jmenoval se Matucha, v Německém Brodě cvičil se Smetana sám. Roku 1839 zapsán do "syntaxe" (kvarty) Akademického gymnasia v Praze, ale nevalně prospíval zde ve studiích, ba v létě i školu nedbale navštěvoval; mnohem horlivěji zabýval se hudbou, učil se klavíru (u Batky), hrál (s kamarády Butulou, Kostelkou, Vlčkem) kvartetta, jež z nedostatku not sám psával z paměti podle toho, co právě v zahradních koncertech na Žofíně nebo jinde byl slyšel. Po roce poslán do Plzně, aby pod dozorem svého bratrance, P. Josefa Františka Smetany (v. t.), opakoval kvartu. Zde studoval s počátku s dobrým, později opět se slabším úspěchem (jen z dějepisu míval výborné známky), ale přece roku 1843 dokončil svá studia gymnasijní (tehdy šestiletá). V Plzni horlivěji a horlivěji pěstoval hudbu; byl znám jakožto nejlepší pianista v městě, jenž studoval nejmodernější skladby klavírní (Liszta, Thalberga, Henselta a j.) s nimiž vystupoval i ve veřejných produkcích, hrál soukromě v kvartettech, vyučoval hře klavírní, ba také pilně komponoval, ačkoli theoretické vědomosti naprosto mu scházely (v "čirých temnotách duchovního vzdělání hudebního", jak sám pravil o čtyřruční ouvertuře z roku 1842). 

Konečně Smetanova touha po hudbě, v níž spatřoval "svůj život a svou spásu", zvítězila (za přímluvy bratrance profesora Smetany) nad otcovým přáním, aby se věnoval dráze úřednické. Po prázdninách byl šťasten, že "nenáleží již světu studentskému, nýbrž hudebnímu", ale od otce, jenž utrpěv neúrodami veliké ztráty, nemohl ho již podporovati, dostal jednou navždy dvacet zlatých, když v říjnu 1843 do Prahy odcházel, byl tudíž nadále odkázán na vlastní výdělek, i zápasil pak nejednou s opravdovou nouzí. Když se mu po dvou měsících podařilo najmouti klavír, cvičil se neúnavně, chtěje se především státi virtuosem. Paní Anna Kolářová, choť finančního inspektora, u níž poslední čas bydlil v Plzni, uvedla ho roku 1844 k proslulému hudebnímu pedagogovi Josefu Prokschovi (v. t.), u něhož tehdy dcera její Kateřina byla na bytě a v učení. Uslyšev Smetanu hráti, chválil sice Proksch jeho jemný úhoz, ale vytknul mu čirý nedostatek theoretického vzdělání a přijal ho pak za soukromého žáka v oboru tom, ovšem za honorář (zlatku za hodinu), jejž chudý učeň zatím platiti nemohl a teprve v letech pozdějších pozvolna splácel. Houslista Josef Nesvadba (v. t.), s nímž se Smetana tehdy důvěrně spřátelil, uvedl ho do kruhů uměleckých a seznámil také s Bedřichem Kittlem (v. t.), ředitelem konservatoře, který právě v době, kdy hmotná tíseň Smetanova se dovršila, zjednal mu místo učitele hudby u hraběte Leopolda Thuna s tři sta zlatými ročního platu a úplným zaopatřením. Nyní mohl Smetana bez starosti pokračovati ve svých hudebních studiích; k Prokschovi docházel ovšem jen v zimě, přes léto však, jež trávíval s hraběcí rodinou na venkově (v Ronšperku, v Nových Benátkách a v blízkém Bon Repos), pracoval svědomitě na spoustách komposičních úkolů nejrozmanitějších forem, tak že ho Proksch pokládal za žáka přímo vzorného. Do konce tohoto vyučování spadá první komorní skladba Smetanova, Klavírní sonáta (1846). V červnu 1847 opustil dům Thunovský chtěje si zabezpečiti umělecké postavení, aby za choť pojmouti mohl pianistku Kateřinu Kolářovou, kterou miloval již za svého pobytu v Plzni, a která zatím nastoupila na jeho místo u Thunů. Virtuosství mělo býti jen prostředkem k získání místa kapelnického neb učitelského. Ale snahám Smetanovým nikterak se nedařilo, ač byl již z koncertu znám jako výborný pianista; několik hudebních kondic mu vynášelo tak málo, že nemohl si opatřiti ani klavír a cvičiti musil u přátel. V největší tísni obrátil se Smetana na jaře 1848 s plnou důvěrou k Franzi Lisztovi (v. t), jenž netoliko přijal dedikaci zaslaných mu Six morceaux caractéristiques pour piano s ujištěním, že náleží k nejvýtečnějším toho druhu skladbám poslední doby, nýbrž i o jejich vydání tiskem jako Smetanovo opus 1. se postaral (1851). Brzo vyvinuly se nejpřátelštější styky mezi slavným mistrem světového jména a mladým začátečníkem českým; Smetana nejednou (1857, 1859) byl hostem Lisztovým ve Výmaru, a kdykoliv Liszt od té doby zavítal do Prahy, nejvíce stýkal se vždy se Smetanou, na něhož měl vliv tak hluboký a rozhodný, že Smetana již roku 1857 vyznal: "Nepatřím-li také k těm šťastným, kteří se přímo nazývají Vašimi žáky, přece Jste můj mistr, a Vám děkuji za všecko," a zůstal pak po celý další život svůj neobmezeným ctitelem Lisztovým. Za bouří roku 1848 byl Smetana členem Národní gardy; jí a Studentské legii  věnoval pochody a za svěžích dojmů hnutí toho začal skládati své první dílo orchestrální, Slavnostní ouverturu (D-dur, opus 4.), po prvé provozovanou v dubnu roku následujícího. V říjnu roku 1848 konečně otevřel Smetana vlastní svůj hudební ústav, jenž prospíval tak, že Kateřina Kolářová (*5. března 1827 v Klatovech) mohla se již 27. srpna 1849 státi Smetanovou chotí. Ze čtyř dcer z tohoto manželství (Bedřiška, Gabriela, Žofie, Kateřina) jen třetí, Žofie, byla odchována; provdala se roku 1874 za lesního Josefa Schwarze a zemřela 18. února 1902. Brzo Smetana vynikl jako pianista též v komorních produkcích, jež pořádal s houslistou O. Königslöwem a s cellistou Antonínem Traegem; jednu z nich navštívil i císař Ferdinand, jenž pak Smetanu na doporučení Prokschovo koncem roku 1850 ustanovil svým každodenním předehrávačem. Do této doby (1849-1856) ze Smetanových komposic náleží především řada skladeb klavírních, zejména Listy do památníků, z nichž část byla vydána roku 1851 tiskem ("Stammbuchblätter"), pak polky (koncertní, salonní, poetické vedle skutečně taneční pro "Národní besedu" 1849 složené) dále četné transkripce a úpravy klavírní určené pro potřeby školy. Roku 1854 povstala u příležitosti sňatku císařského čtyřvětá Slavnostní symfonie na Haydnovu hymnu, jejíž dedikace však byla však přijata nebyla a která poprvé provedena 26. února 1855 v prvním velikém samostatném koncertě Smetanově. Na podzim roku 1855 jako "upomínka na geniální dítě Bedřišku, která záhy v pátém roce věku svého zemřela na šarlach" a svým hudebním nadáním budila úžas, složeno klavírní trio G-moll, hrané po prvé 22. listopadu roku 1855 a od pražské kritiky málo příznivé přijaté, za to však Lisztem (za jeho pobytu v Praze, u příležitosti provozování jeho Ostřihomské mše o sv. Václavě 1856) zvláště pochválené; dílem tím osvědčil se Smetana jako vyspělý mistr.

Roku 1856 přijal na radu Alexandra Dreyschocka pozvání do Göteborgu ve Švédsku, aby se uvázal v řízení nově se tvořícího Spolku pro klassickou hudbu ("Sällskapet för klassisk Sangmusik"). Odešel tam nejprve (11. října 1856) sám, teprve rok na to (3. září 1857) i s rodinou. Na této druhé cestě do Švédska navštívil též Liszta ve Výmaru. Hmotné postavení Smetanovo v Göteborgu (1856-61) bylo velmi příznivé; neboť mimo měsíční plat 100 tolarů švédských od jmenovaného spolku i vlastní koncerty a soukromá klavírní škola vynášely mu značný peníz. Ale jako umělec cítil se s počátku úplně osamocen; hudební poměry shledal "předpotopní", vkus obecenstva nedospěl ani k Beethovenovi, nejnovější skladatelé byli docela neznámi. Však právě proto lákalo Smetanu široké pole, na němž působiti mohl pro zvelebení vkusu a pro pokrok v uměni; předváděl skladby Mendelssohnovy, Schumannovy, Lisztovy, Wagnerovy, pokud nedostatečnost uměleckých prostředků, zejména dilettantského orchestru to připouštěla, a tato jeho pokrokářská horlivost nejen že imponovala veřejnosti, ale nesla i ovoce, tak že na konci druhé saisony mohl si říci a s radostí sděliti i Lisztovi, že dráha je ražena. Smetana sám stal se záhy miláčkem obecenstva göteborgského; skladatelská činnost jeho vedle dirigentské a učitelské ovšem neležela ladem. Mimo četné klavírní skladby, z nichž uvádíme hlavně Skizzy (věnované Kláře Schumannové), baladu, koncertní etudu, transkripci Schubertovy písně "Der Neugierige"a opět další řadu polek, složil v Göteborgu tři symfonické básně podle vzoru Lisztova, jimiž zcela otevřeně hlásil se mezi příslušníky t. zv. "výmarského kruhu", čili "novoněmecké školy": Richard III. (podle Shakespearovy historie, 1858), Valdštýnův tábor (podle Schillerovy předehry, 1859) a Hakon Jarl (podle Oehlenschlägerovy tragéde, 1861). Za to rodinné štěstí Smetanovo nemělo trváni; choť jeho již delší dobu plicním neduhem churavějící zatoužila z drsného severu po domovu, a když se s ní Smetana vracel do Prahy, zemřela 19. dubna 1859 v Drážďanech. Léto Smetana ztrávil v Čechách, kromě čtrnáctidenního výletu na lipský Musikfest a k Lisztovi do Výmaru. Když pak po roce opět přijel na prázdniny do vlasti, slavil v Obřístvi 10. července 1860 druhý sňatek svůj a Barborou Ferdinandiovou (* 10. list.1840 v Černých Budech u Sázavy, dosud žijící). Z manželství toho pocházejí dvě dcery, Zdenka (provdaná za lesmistra Heyduška) a Božena (provdaná za ředitele panství Gráfa). Ale Smetana zůstal ve Švédsku již jen rok; byla to především mocná touha jeho proniknouti v hudebním světě jako skladatel, což ovšem z Göteborgu, kde ani všechny své symfonické básně nemohl provésti orchestrálně, bylo naprosto nemožné; zvěsti pak o zřízení samostatného českého divadla a vůbec novém českém ruchu i na poli uměleckém vábily ho do Prahy, po níž ostatně i druhé choti jeho se zastesklo, i doufal nyní pevně, že nalezne zde ono působiště, jehož sobě tak vroucně přál. Březnem 1861 zakončil svou činnost göteborgskou a rozloučiv se se svými přáteli a žáky, v dubnu dobyl si skvělých uměleckých úspěchů několika koncerty ve Stokholmě, na zpáteční cestě hrál též v Norköpingu a pak ještě jednou v Göteborgu, a 19. května 1861 vrátil se konečně do Prahy.

Hudební ruch pražský byl arci zjevně nepoměrně živější a bohatší než Göteborgu, ale Smetana přece záhy poznal, že i zde uplatnění svých pokrokových ideálů uměleckých prohloubení a povznesení obecného vkusu, bude mu třeba domáhati se houževnatým bojem, a to nejen v rozměrech mnohem větších, ale i za těžkých obětí osobního blaha. Vždyť na rodné půdě kynul mu nad to ještě jiný vysoký cíl: chtěl se státi tvůrcem a organisátorem hudebního umění v národním duchu českém a tak navždy vyvrátiti světem rozšířený předsudek, že hudební nadání Čechů stačí pouze na umění výkonné. Jednak dojmy na českém venkově v mládí zažité, jednak v době, která (Erbenem, Martinovským) obracela pozornost k lidovým písním, vysvětlující, že sem tam vyskytuje se ráz národní bezděčně již v starších skladbách Smetanových (z let čtyřicátých a padesátých), tak že mohl později z míst takových těžiti i v Prodané nevěstě a v Libuši, a že jakýsi pokus o něj úmyslně učiněn i v symfonické básně Valdštýnův tábor; četné klavírní polky, jež lidový tanec český, teprve v třicátých letech do širší veřejnosti uvedený, podobným způsobem hudebně idealisovaly, jako Chopinovy mazurky tanec polský, byly ovšem již vážným činem uměleckým. Zásadní a soustavná snaha směrem tím jeví se však teprve na začátku let šedesátých ve skladbách na česká slova komponovaných. Ludevít Procházka (v. t.), bývalý Smetanův žák, jenž ho po návratu ze Švédska uváděl do české společnosti literární a umělecké, již roku 1860 byl vymohl na něm slib, že složí české mužské sbory; slibu tomu dostál mistr brzo po založení Hlaholu a ne bez vlivu skladeb P. Křížkovského Třemi jezdci a Odrodilcem. Ale Procházka opatřil mu také libretistu: Karla Sabinu (v. t.), jehož Branibory v Čechách Smetana složil od ledna 1862 do dubna 1863. Při tom bral se cestou novou; proti obecným tehdy názorům dospěl k přesvědčení, že "napodobením melodického spádu a rhytmu našich lidových písní nevytvoří se žádný národní sloh, nanejvýše slabé napodobení písních těch samotných, o dramatické pravdě ani nemluvě", hudební prvky zpěvů těch byly mu jen stavivem při budování nových, vyšších útvarů uměleckých. Tím ovšem narazil na tuhý odpor v českých kruzích hudebních, zejména u části české kritiky, kdežto německé krize zase, tehdy naveskrz konservativní, vadil vůbec jako moderní směr. Zbýval mu tudíž jen užší kruh přátel a ctitelů soustředěný tenkráte především v Umělecké besedě, mezi jejímiž zakladateli (1863) sám byl a jejíž hudební obor učinil ho prvním svým předsedou. Mezitím Smetana byl nucen žíti ze svých švédských úspor; neboť umělecká cesta do Německa a Holandska na konci roku 1861 poskytovala mu jen málo příležitostí hráti veřejně, a dva samostatné koncerty, jimiž v lednu 1862 se představil pražskému obecenstvu nejen jako pianista, ale také jako skladatel, způsobily mu i hmotnou ztrátu. Odhodlal se tedy v březnu 1862 k nové dvouměsíční návštěvě Göteborgu, kdež koncerty a dočasné vyučování přinesly mu nemalé úspěchy jak umělecké, tak peněžité. Když pak roku 1863 při změně ředitelství Prozatímního divadla, otevřeného 18. října 1862 za kapelnictví Jana Nep. Maýra (v. t.), ukázalo se, že rozhodující činitelé (především intendant dr. Fr. L. Rieger) jsou pro ponechání Maýra, ačkoliv v hudebnictvu českém byla značná, a to oprávněná opposice proti němu a zahájena Uměleckou besedou zvláštní akce ve prospěch Smetanův, zabezpečil si zklamaný mistr existenci opětovným otevřením svého hudebního ústavu (v září 1863), aby započíti mohl také v Praze své reformátorské dílo na poli koncertním a divadelním, jak svého času slíbil Lisztovy, "u pultu dirigentského i pérem spisovatelským". Stal se v říjnu 1863 sbormistrem Hlaholu, v Umělecké besedě pečoval o hudební část památné oslavy 300. narozenin Shakespearových (23. dubna 1864), k níž složil také vzletným Slavnostní pochod, řídil její tři abonnentní koncerty (28. prosince 1864, 4. března a 16. května 1865), které se staly významnou událostí v hudebním životě pražském a k nimž byl se již roku 1862 připravil půdu bojovným článkem O našich koncertech v hudebním časopise "Slavoji", a v srpnu 1865 v Pešti při otevření konservatoře a premiéře "Svaté Alžběty" od Liszta nejen dosáhl svolení provedení díla tohoto v Praze, nýbrž jako autor stanovil i podmínku, že oratorium jeho dirigovati nemá nikdo jiný, než Smetana, což se také stalo 20. dubna 1866. Mezitím Smetana jako hudební referent "Národních Listů" (od května 1864 do dubna 1865) smutný stav opery Prozatímního divadla podrobil zasloužené kritice a zároveň ve třech feuilletonech téhož listu Veřejný život hudební v Praze (v červnu a červenci 1864) naznačil i cesty, kterými by se umělecký ústav moderní a národní bráti se měl. Naléhal na soustavné podporování tvorby domácí a na předvádění nejznamenitějších děl cizích, klassických i romantických (proti panujícímu jednostrannému kultu italské opery) a žádal umělecky oduševněné podání každé opery. "Opery nesmějí býti musikální produkce, kde jen se zpívá, aby se zpívalo, kde dostačí, aby vše šlo v taktě a nic nevázlo, kde vždy hlavní věcí jest taktovka. Opery musejí se povznésti na drama, při němž zapomínáme na zevnější mašinérii vedení". Těmito u nás tenkrát novými, "wagnerianskými" zásadami znepřátelil si neohrožený Smetana pro všechnu budoucnost kapelníka Maýra, jenž ovšem byl pouhým zkušeným routinerem beze všeho uměleckého posvěcení; ten pak provozování Braniborů v Čechách se vzpíral a strojil jim průtahy, tak že později komponování "Templáři na Moravě" od Karla Šebora je předešli (19. října 1865) a na konec musil Smetana svou operu nastudovati a dirigovati sám. V díle tom ukládal sice svým uměleckým názorům ještě velikou reservu, aby se hned první svou operou nestal obecenstvu nepřístupným; ale sytost a svěžest jeho hudby formálně vytříbené, dramaticky živé a v lidových scénách nepopiratelně česky zbarvené zjednala "Braniborům" při premiéře 5. ledna 1866 úspěch nadmíru skvělý, u nás tenkráte neslýchaný, tak že novinka ta během prvního roku dávána čtrnáctkrát. Nebylo pochybností, že "Branibory" položen pevný základ dramatické hudby české, ač o cestách, kterými by se bráti měla, mimo Smetanu nikdo neměl jasného ponětí. Již 30. května 1866 byla provedena druhá zpěvohra Smetanova, Prodaná nevěsta rovněž na Sabinův text složená. Když totiž "Braniboři" byli hotovi (1863), vyslovována domněnka, že autor jejich jakožto umělec směru nejvážnějšího a k tomu "wagnerián" nedovedl by napsati operu, jejíž nedostatek nejvíce by pociťován: operu lehčího, obecně přístupného slohu a rozhodně českého prostonárodního rázu; aby to vyvrátil a zároveň své myšlenky o národní hudbě novým, přesvědčivým dokladem objasnil, chtěl Smetana původně složitě jen jednoaktovou "operettu", která mu však pod rukama vzrostla na skvostnou komickou operu plnou bujného ruchu a neodolatelné komiky, jadrný to obraz venkovského života, ale přece na veskrz hudebně ušlechtilý a jemný.  Že zevnější úspěch "Prodané nevěsty" hned při prvních představeních nebyl tak okázalý, jako při "Braniborech", zavinila hlavně doba nevalné příznivá: hrozilať na dvou stranách válka, která tři neděle potom skutečně vypukla. Ale několik představení (v prvním roce od premiéry bylo jich deset) stačilo, učiniti "Prodanou nevěstu" tak populární, že od té doby ani jediný rok nescházela v repertoiru, roku 1882 dožila se stého, roku 1892 dvoustého, roku 1895 třístého a roku 1903 čtyřstého představení, honosí se tudíž úspěchem, jaký nikdy nemělo žádné jiné dramatické dílo české. Původní mluvený dialog nahradili Smetana roku 1870 recitativy, když byl již předtím přikomponoval některé nové zpěvy a tance a rozdělil prvotní dva akty na tři.

Po válce roku 1868 družstvo, které převzalo správu Prozatímního divadla, jmenovalo Smetanu prvním kapelníkem, čímž konečně splněno bylo dávné jeho toužebné přání. Za to jako skladatel hned s následující svou operou, s Daliborem, složeným na slova Jos. Wenzigem původně německy napsaná a Erv. Špindlerem zčeštěná a po prvé dávaným při slavnosti založení Národního divadla 16. května 1868, došel přímo nezdaru, jejž pak po celý život svůj nesl těžce. Ačkoliv "Dalibor" sotva byl "wagnerovštější" (mimo pronikavější užití příznačných motivů), za to však rozhodně češtější, než "Braniboři" svého času tak nadšeně přijatí, přece narazil na osudné neporozumění, poněvadž přes podstatnou různost látek a slohových podmínek posuzován byl podle měřítka tehdy již obecně oblíbené "Prodané nevěsty", a o Smetanovi pak tvrzeno, že opustil jím samým zahájený směr český a nyní pokračuje prý tam, kde Wagner přestal. Po léta přátelé Smetanovi marně bojovali proti takovým lichým předsudkům, které vrcholily v Pivodově pověstném slově, že "Dalibor" je "nezáživná cizota"; teprve po smrti autorově, 5. prosince 1886 v Národním divadle vzácná hudební krása a dramatická pravda ušlechtilého díla plně pronikla a učinila jej navždy repertoirní operou. V letech 1871 až 1872 Smetana napsal Libuši, opět na text Wenzigův. V této své mistrovské skladbě přiblížil se svému ideálu hudebního dramatu mnohem více, než v kterékoliv jiné opeře, a ovšem nicméně také českost hudby byla v ní stejně na postupu; mělať býti po výtce slavnostní zpěvohrou nad běžný repertoire povznesenou a dokonalý apparát divadelní předpokládající, určenou k otevření velikého Národního divadla tenkráte arci ještě dalekému. Avšak právě tou dobou, kdy genius Smetanův dostoupil vrcholu svého tvoření dramatického, vzplanul tuhý zápas mezi odpůrci a přívrženci Smetanovými, jenž na několik let rozvířil a rozvášnil celý náš veřejný život. Fr. Pivoda (v. t.), jenž do "Prodané nevěsty" byl horlivým stoupencem, od "Dalibora" však ještě horlivějším protivníkem mistrovým, zahájil (články svými v "Osvětě" 1872), boj, jenž nemířil jen na Smetanovy základní názory o hudbě dramatické (jeho "wagneriánství"), ale ve spojení s tím popíral i českost jeho skladeb a jeho celého snažení uměleckého vůbec, ba v pochybnost bral i jeho vlastenecké a národní smýšlení. Nejbližším cílem útoků těch bylo ovšem odstranění Smetany z kapelnictví a návrat Maýrův do divadla, tentokráte jako ředitele, i prohlašován tudíž Smetana přímo za škůdce české opery a za překážkou zdárného rozvoje naší dramatické hudby. Na mistrově strany byla tehdy (1872 - 74) většina žurnálové kritiky, zejména odborný časopis "Hudební listy" L. Procházkou redigovaný, a když (koncem roku 1872) listu toho se zmocnil Pivoda, ovšem i nový Procházkův časopis "Dalibor". Zjevem nejodpornějším při tom ovšem bylo, že otázka čistě umělecká zavlečena konečně i do strannických bojů politických a stoupenci Smetanovi šmahem prohlášeni za "Mladočechy", jen aby listy staročeské byly nuceny pomáhati mistrovým odpůrcům. Za poměrů těch musil si Smetana přáti, aby s novou operou vystoupil a znovu si dobyl přízně té části obecenstva, která se "Daliborem" a nepříznivými posudky o něm neb i politickými hesly dala zastrašiti. Zvolil si k tomu francouzskou veselohru Mallefillovu Dvě vdovy, na libretto Em. Zünglem zpracovanou, z níž vytvořil svěží konversační zpěvohru uhlazeného slohu salonního, jejíž hudba zajisté i vkusu nejširšího obecenstva byla přístupna. Úspěch premiéry 27. března 1874 byl sice rozhodný, ale přece i tenkráte vytasila se část kritiky Smetanovi nepříznivá s výtkou "wagnerianismu" a nedostatečné českosti, při "Dvou vdovách" ovšem ještě mnohem méně pochopitelnou, než kdysi při "Daliboru". Smetana později (1877) prosu dialogu přeměnil na recitativy a rozmnožil i lidové výjevy. V letech 1866 - 74 Smetana při svém zaměstnání kapelnickém mohl komponovati i vedle tří oper ovšem jen málo jiných skladeb; přece však z větších prací povstaly: mužský sbor Rolnická, smíšený Česká píseň, Slavnostní předehra (na oslavu zakládání Národního divadla 16. května 1868), vesměs roku 1868, a hudební průvod ke dvěma živým obrazům Rybář a Libušin soud roku 1869. Později ovšem i vzpomenuté právě útoky na jeho umění i na jeho postavení kapelnické olupovaly Smetanu o potřebný duševní klid, až konečně jeho útlé ústroji tělesné stálým rozčilováním a roztrpčováním dotknuto bylo v samých základech.

V létě roku 1874 nastalo rozrušení nervů, které brzo vedlo nejprve k ohluchnutí ucha pravého, později též k ochuravění levého, až náhle v noci ze 20. na 21. října 1874 byl Smetana úplně a navždy zbaven sluchu, právě v okamžiku, kdy jako padesátiletý muž stál v plné síle svého tvoření a v plné dokonalosti svého umění. Nezbývalo mu, než vzdáti se místa kapelnického. Nástupcem Smetanovým stal se dosavadní druhý kapelník Adolf Čech, jenž odtud ve shodě s mistrem studoval a dirigoval jeho opery, kdežto Maýr konečně nastolen jako ředitel. Tímto katastrofálním obratem nastala nová doba v životě Smetanově, plná osobního utrpení a odříkání, jež mu ukládala ztráta sluchu a její rozmanité následky, ale zároveň úžasně plodná na poli hudebního tvoření, k jehož výsledkům nyní byl odkázán i existencí svou, a jemuž se také celý věnoval, pokud choroba mu dovolovala. S počátku oddával se naději, že nemoc nebude nevyléčitelná, a nejen, že podroboval se léčení (u specialisty prof. Zoufala) v Praze, nýbrž vyhledával na jaře 1875 i pomoci proslulých lékařů mimo Čechy, ve Vircpurce (Troeltzsche) a Vídni (Pollitzera), což umožnil mu výtěžek jednak z vlastního jeho koncertu, jednak ze soukromé produkce od někdejších žáků Smetanových z kruhů šlechtických u hraběnky Eleonory Kounicové pořádané. Když pak všechna naděje na uzdravení mizela, odhodlal se Smetana opustiti Prahu nadobro. Poměr jeho k divadlu byl nyní tak upraven, že dostával 1200 zlatých (od roku 1883 1500 zlatých) za provozování čtyř jeho prvních oper ("Braniborů", "Prodané nevěsty", "Dalibora" a "Dvou vdov"); byl to jeho jediný příjem stálý, poněvadž krátká doba jeho kapelnictví (8 let) nezjednala mu nárok na výslužné z pensijního fondu divadelního. Za další opery ujednány tantiémy, jinak odkázán byl na honoráře nakladatelské, celkem arci nevalné. Na štěstí však mohl se v létě 1875 uchýliti do Jabkenic (u Mladé Boleslavě), kdež u své dcery Žofie, choti lesmistra Schwarze, nalezl útulné zátiší a láskyplné ošetřování v kruhu rodinném, a odkud ostatně dosti často dojížděl do Prahy. Osud svůj nesl s podivuhodnou trpělivostí a pružností, ba s roztomilým humorem; sílilo ho vědomí, že schopnost jeho skladatelská ztrátou sluchu neutrpěla. Po letech byl se totiž opět obrátil k hudbě instrumentální a právě v době ohluchnutí svého pracoval na symfonické básni 18. listopadu 1874 dokončené; byl to Vyšehrad, jenž jako velebný zpěv nadšeného rhapsoda vykouzluje staroslavné sídlo knížecí v plném lesku báje a dějin. Ještě v prosinci následovala svěžími proudy tekoucí Vltava, během roku příštího pak patheticky vzrušená Šárka a barvitý náladový obraz Z českých luhů a hájů. Po tříleté přestávce tato řada Táborem (1878) mohutnou to fantasií na bitevní zpěv husitů, k níž bezprostředně se pojí Blaník (1879) jakožto vítězná oslava znovuzrození českého národa, jásavě vyznívající jednak úvodním thematem "Vyšehradu", jednak posledním veršem písně husitské, dovršena na šestidílný cyklus nadepsaný Má vlast (městu Praze věnovaný), který jako mistrovské dílo vysloveného rázu osobního i národního sám o sobě již stačil by stačil zabezpečiti tvůrci svému čestné místo mezi nejpřednějšími skladateli doby. Vedle tohoto velkolepě budovaného cyklu symfonického Smetana vytvořil roku 1876 rovnocenné smyčcové kvartetto Z mého života (E-moll) skvostné dílo komorní s programmem hluboce dojemným: podal v něm hudební ohlas svých vlastních osudů životních, od šťastného mládí až po ohluchnutí. Také ke klavíru vrátil se nyní Smetana a napsal šest bravurních skladeb charakteristických se společným názvem Sny ("Rêves", 1874 - 75), pak České tance (1877 - 1879), které vedle čtyř polek přenášejí též deset jiných lidových tanců (Furiant, Slepička, Oves, Medvěd, Cibulačka, Dupák, Hulán, Obkročák, Sousedská a Skočná). Konečně na konci tohoto období (1874 - 80) vznikla také obě dua pro housle a klavír Z domoviny. Vokální hudbu však, v níž se byl Smetana od "Dvou vdov" po celá dvě léta odmlčel, mimo několika sborů zejména Píseň na moři (1878) a Věno (1880, k jubileu "Hlaholu"), a pěti Večerních písní I, II, III, IV, V (Hálkových, 1879) zastupují dvě komické zpěvohry z venkovského života Hubička a Tajemství. "Hubička" složená v první polovině roku 1876 na libretto Elišky Krásnohorské (v. t.) podle stejnojmenné povídky Karoliny Světlé a po prvé provedena 7. listopadu 1876 s tak skvělým všestranným úspěchem, že během prvního roku svého dosáhla největšího počtu představení ze všech děl Smetanových (dvacet) a ihned stala se operou po "Prodané nevěstě" nejpopulárnější. Jakožto první komická opera Smetanova naveskrz prokomponovaná a tudíž jednotným proudem orchestrovým nesená znamenala ovšem postup na dráze k hudebnímu dramatu podle názorův autorových, ale látka její zase připouštěla, ba přímo žádala stejně syté barvy lidové, české, jako kdysi "Prodaná nevěsta"; zároveň ukázala po prvé také v oboru vokálním, že Smetanova choroba nikterak se nedotkla svěžesti jeho fantasie a jeho humoru. Odtud její úspěch. Jiný osud mělo však "Tajemství", skládané (opět na text Elišky Krásnohorské) v letech 1877 a 1878. V něm dramatický sloh Smetanův v oboru zpěvohry komické dosáhl výše svého vývoje, zejména široce založeným a nádherně provedeným prvním aktem. A jako hudební charakteristika osob, situací a nálad i v podrobnostech byla svrchovaně plastická, tak vynikla nová opera též deklamací českého slova, ještě pečlivější a ještě výraznější než v "Hubičce".  Umělecké přednosti ty oceněny byly sice plně v kruzích hudebnických a též zevnější divadelní úspěch premiéry 18. září 1878 byl velmi příznivý, ale nejširší obecenstvo přijalo novinku právě pro to, co znamenalo opětný pokrok, celkem dosti chladně, tak že si přízně jeho teprve během let musila nenáhle dobývati. Konečně přiblížila se chvíle, ke které byl Smetana zraky své toužebně obracel po celá dvě desetiletí působení v Praze po návratu z ciziny, otevření totiž velikého Národního divadla jeho "Libuší" 11. června 1881 slavnostně zahájeny hry v novém domě. Obavy mistrovy, že ji stihne týž osud nepochopení, jako kdysi "Dalibora" na štěstí se nesplnily. Jednak právě v posledních letech Smetana byl sám valně přispěl k povznesení hudební úrovně obecenstva nejen svými operami, ale i skladbami instrumentálními, jednak dokonalost představení po stránce hudební i scénické u nás posud nebývalá spolu s radostnou náladu okamžiku zvyšovala vnímavost posluchačstva, tak že zpěvohra ze všech Smetanových nejpokrokovější, o níž sám řekl, že "stojí v každém ohledu výš", měla úspěch skvělý a trvalý, z vážných oper jeho největší a ostatně jen "Prodanou nevěstou" a "Hubičkou" předstižený. Proto také brzo autorovo původní přání, aby "Libuše" zůstala zpěvohrou slavnostní, čemuž zajisté dokonale odpovídá i celkový velebný klid hudby její při vší živosti a pravdivosti dramatického ruchu, ustoupiti musilo obecnému naléhání a dílo to vřazeno do běžného repertoiru. Dávný sen Smetanův, že sám bude svou "Libuši" dirigovati, ovšem neuskutečněn; vždyť dokonce neslyšel z ní ani jediného tónu. A přece ještě jednou, ač hluchý, řídil alespoň předehru její v koncertě po požáru Národního divadla (12. srpna 1881) ve prospěch nové stavby 28. září téhož roku pořádaném; byl to jeho poslední výkon dirigentský, kdežto jako pianista rozloučil se s pražským obecenstvem již před tím 4. ledna 1880 ve svém koncertě, připomínajícím jeho padesátiletou činnost uměleckou (přednesem Chopinova Nocturna a vlastní polky), s veřejností vůbec pak v Písku 4. října 1881. Poslední období Smetanova života (1881 - 1884) zahájeno skladbou "Čertovy stěny" dohotovenou na jaře 1882. Libretto (opět Elišky Krásnohorské) nepřipouštělo další vývoj slohu dramatického nad "Tajemství"; za to romantika, která v obou předcházejících komických operách byla buď pouhým lehkým přídechem anebo jen zevně do děje zasahovala, v "Čertově stěně" živlem rytířským a zejména ďábelským (čertem v lidově českém podání) ovládla přímo podstatu hry a tím hudbě kladla zvláštní úkoly, které ovšem umění Smetanovo řešilo mistrovsky. Bohužel divadlo nevšedním scénickým obtížím při nedbalé vůbec výpravě novinky věnovalo tak malou péči, že nedostatky zevnějšího provedení vnitřní hodnotu a bohatost hudby zastřely a po premiéře (29. října 1882) již jen čtyři další představení následovala, po nichž "Čertova stěna" na řadu let úplně zmizela z repertoiru. Smetanův neúspěch ten tím tíže nesl, čím skvělejší byla krátce předtím oslava stého provozování "Prodané nevěsty" (5. května 1882), při níž zahrnován byl nadšenými, srdečnými ovacemi. Musilo se mu zdáti, že divadlo a obecenstvo v "Čertově stěně" spatřuje úpadek a ochabování jeho umění. A přece tvůrčí síla jeho fantasie zůstala posud úplně neporušená přes to, že právě v době, kdy skládal "Čertovou stěnu", začal se stěžovati na rostoucí nesnáze, jež mu při práci způsobovala hluchota. Ale ještě před premiérou opery té, již v létě 1882, zmocňovala se Smetany sklíčenost a tíseň plynoucí z vědomí, že z hluchoty povstává nervová choroba, která by ohroziti mohla všechno originální tvoření, a v listopadu téhož roku po akutních záchvatech afasie zvěděl dokonce, že není vyloučeno ani nebezpečí šílenosti. Za takových okolností Smetana navzdor varovným hlasům lékařským skládal své Druhé smyčcové kvartetto (D-moll) od podzimu 1882 do jara 1883; sám nazval je pokračováním kvartetta prvního, a skutečně jest jakýmsi zakončením oné hudební autobiografie, neboť umělecká osobnost Smetanova projevuje se v díle v tom naposled, ovšem pod závojem chmurné nálady velikého trpitele. Introdukce a polonésa pak, dokončená v září 1883 jako první díl zamýšlené orchestrální suity Pražský karneval, znamená již ústup tvůrčí síly mistrovy, partitura však prvních výstupů komické zpěvohry Violy (na slova Elišky Krásnohorské) podle Shakespearova "Večera tříkrálového"), jež od roku 1883  instrumentoval podle skizzy z roku 1874 pocházející, víc a více jevila stopy vzmáhající se choromyslnosti, až konečně na sklonku ledna 1884 ustal v práci nadobro. Duševní i tělesný stav Smetanův zhoršil se tak, že 2. března 1884, když v Praze koncertem oslavovány jeho šedesáté narozeniny, nemohl býti již přítomen; 20. dubna dopraven přispěním starého přítele svého Josefa Srba do pražského ústavu pro choromyslné, kdež 12. května 1884 po čtvrté hodině odpolední dokonal svůj život bohatý na veliké činy umělecké i na veliká utrpení. Byl slavně pohřben 15. května na Vyšehradě.

Význam Smetanův nespočívá jen ve vzácné výši a mnohostrannosti jeho osobního nadání a umění, kterým se řadí mezi přední skladatele devatenáctého století, nýbrž také, a to především, ve způsobu, jimž blahodárně zasáhl do historického rozvoje české hudby. Byl především umělec veskrze moderní, jenž hlavní úkol svůj spatřoval v práci pokrokové, v povznášení jak umění samotného, tak i obecného smyslu pro ně. Bylo přirozeno, že hudebník, jenž z hloubi přesvědčení Listzta nazýval mistrem svým, jenž pokrok umění v tom smysle, jak onen "učil o něm tak velebně, tak pravdivě", učinil svým uměleckým vyznáním víry, stal se jednak přívržencem programmní hudby, tehdy ještě zle kaceřované, a získal sobě i zásluhy o její vývoj v oboru symfonickém i komorním, jednak přidal se ve velikém sporu o podstatu opery zásadně ke směru R. Wagnera, v němž viděl "skutečného reformátora, jenž dramatickou pravdu bral opravdověji, než všichni protivníci jeho dohromady" a s nímž ve svých kritikách žádal, aby opera byla především drama. Neváhal také na výtku, že náleží k "novoněmecké škole", říci přímo: "Ano, znamená-li novoněmecká škola pokrok, tož jí náležím, alespoň se snažím tak psáti, jak to cítím, na nic jiného se neohlížeje". Proto také příslušenství ke směru, jenž bojoval proti každé šabloně, jemuž "staré formy dozpívaly", nemohlo tak silného, osobitého ducha učinit pouhým napodobitel; Liszt, Chopin, Wagner byli Smetanovi jen východiskem k plnému rozvoji vlastní individuality umělecké, na niž jím samým i jeho obhájci vždy právem byla kladena váha proti odpůrcům, vinícím ho z napodobení vzorů prý "cizáckých", nečeských. Vždyť právě českost hudby ve smyslu Smetanově nebyla ani možná bez odvrácení se od starých, tradicionalistických názorů. Domnění předchůdcův a vrstevníků jeho, že českost vázána je na prosté formy lidového umění, které nanejvýš možno napodobiti, transkribovati, variovati atd., že však nesnáší se s nejvyššími, nejsložitějšími útvary moderní hudby symfonické a dramatické, skladatel cyklu "Vlasti", kvartetta "Z mého života", "Libuše", v nichž heslo jeho "modernost a českost" došlo skvělého uskutečnění, vyvrátil jednou navždy, smířiv ony domnělé spory mezi myšlenkou národní a snahou po pokroku historicky památnými uměleckými činy, jichž schopen byl jen genius duchem lidu svého prodchnutý. Co všem jen poněkud moderněji smýšlejícím hudebníkům českým již v posledních letech šedesátých bylo jasno, že v Smetanovi sluší spatřovati zakladatele naší národní hudby, došlo tím dokonalého stvrzení. Prozíravost Smetanova jevila se i v tom, že první zjednal českému slovu zpívanému též pravý český zvuk. Hned od počátku sice výrazná deklamace byla mu požadavkem samozřejmým, ale "Libuší" počínaje pojímal ji ve smysle prosodie přízvučné, jíž tím na poli hudebním dopomohl k vítězství nad dosavadní bezzásadovou libovůlí. A jakožto moudrý vychovatel obecného vkusu neochvějně kráčející za jasným cílem, ony ústupky, jež obecenstvo divadelnímu činiti uznal za dobré v "Braniborech", v dalších operách svých nenáhle bral nazpět; v "Libuši" ovšem pro lepší budoucnost Národním divadle určené přestal ukládati si takovou rezervu. Ostatně ani toto dílo nepokládal za poslední slovo své; toužil po příležitosti napsati ještě tragickou operu velkého slohu, ale to již nebylo mu přáno. Smetana vynikal také jako umělec výkonný. Byl dirigentem, jenž dovedl vdechnouti hudebnímu sboru jím řízenému svého ducha a strhnouti jej s sebou, k vlastnímu vzletu, a pianistou, jenž se vzácnou technikou spojoval zejména jemný úhoz a procítěným přednes, tak že náležel k nejlepším interpretům Chopinovým Jako správce opery Prozatímního divadla přes to, že pravomoc měl jen nevelikou, a to v nejhorší době, kdy letní saisony arennní způsobovaly záplavu operett a frašek, pro povznesení umělecké úrovně české opery a pro povzbuzení domácí produkce učinil za osm let víc, než jeho odpůrci, pokud byli při vesle. Vliv Smetanův na soudobé skladatele české byl s počátku pouze jednostranný. Neboť kdežto populárnost "Prodané nevěsty" mocně vábila k následování, tak že záhy vznikla řada komických oper a operett (zahájená Blodkovou "V studni" již roku 1867), jež, celkem sice lehčího zrna, přece jevily zřejmou snahu co do lidového českého rázu kráčeti cestami Smetanovými, zůstal mistr ten jinak skoro docela osamocen, ba žalostný osud "Dalibora" odváděl naši tehdejší dramatické skladatele v oboru vážném od modernějších názorů spíše k praktickému eklekticismu běžné veliké opery, v němž vrch měly vlivy Meyerbeerovy, ač někdy též Verdiovy nebo Gounodovy zřetelně prorážely. Teprve v letech sedmdesátých změnila se situace, kdy zejména v Antonínu Dvořákovi (v. t.) a v Zdeňku Fibichovi (v. t.) Smetana našel důstojné spolupracovníky. Dvořák, jenž Smetanovu hudbu programmní a dramatickou doplňoval absolutní hudbou na poli symfonickém a komorním, pěstoval brzo nejen ve svých komických lidových operách, ale i v oboru instrumentálním český směr podle příkladu Smetanova a později, ovšem teprve po smrti tohoto mistra, obrátil se dokonce i k hudbě programmní a k modernějšímu pojímání skladby zpěvoherní. Fibich zase symfonickou báseň pěstoval hned z mládí, pokračoval pak ve snahách Smetanových co do vývoje slohu dramatického vůbec a vzhledem k dokonalé deklamaci českého slova zvlášť, a první uhodil na český lidový tón balladový ve svých melodramatech. Dokud Smetana žil, jen málo skladeb jeho proniklo do ciziny, na př. kvartetto "Z mého života", klavírní trio, některá čísla cyklu "Vlasti" (zejména "Vltava") a ouvertura "Prodané nevěsty" (jako "ouvertura veseloherní"). Celá tato opera dávána na roku 1870 v Petrohradě a roku 1873 v Záhřebě a zde i tam od obecenstva příznivě byla přijata; ale ruská kritika psala o ní tak příkře, ba odmítavě, že neúspěch ten náležel k nejtrpčím zkušenostem Smetanovým. Pokus uvésti "Prodanou nevěstu" do Komické opery pařížské, učiněný po prvé již roku 1869 skladatelem samotným, se nezdařil. Za to roku 1881 provedeny "Dvě vdovy" v Hamburce a došly rozhodného uznání. Ale teprve po nadmíru skvělém přijetí čtyř představení "Prodané nevěsty" a dvou "Dalibora", jež na jevišti Mezinárodní hudební a divadelní výstavy ve Vídni na začátku června 1892 provedl ensemble Národního divadla z podnětu tehdejšího ředitele F. A. Šuberta, otevřela se mimočeská jeviště Smetanovým operám, z nichž některé na německých divadlech zjednaly si pevné místo v repertoiru.

Literatura. Kommentovaný katalog všech skladeb mistrových v chronologickém postupu zároveň s životopisnou črtou obsahuje spis dr. Karla Teige Skladby Smetanovy (1893), tvořící první díl Příspěvků k životopisu a umělecké činnosti mistra Bedřicha Smetany. Druhý díl jsou rovněž Teigem vydané Dopisy Smetanovy (1896), z valné části již v letech osmdesátých v "Daliboru" otištěné. Výtahy ze zápisků Smetanových uveřejnil J. Srb-Debrnov, Z deníků Bedřicha Smetany (1902) a Lad. Dolanský, Bedřich Smetana v letech 1840 - 1847 ("Naše doba", 1903). Dokumentární zprávy o rodu a rodičích Bedřicha Smetany podal dr. Alois Hnilička ("Světozor", 1898). Kritiky a články Smetanovy z "Národních listů" (1864 - 65) a ze "Slavoje" (1862 otištěny) jsou v knize Ot. Hostinského: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu (1901), vyličující hlavně desetiletí 1864 - 74 a obsahující také výběr statí o Smetanovi psaných za léta 1870 - 1894. S pominutím článků časopiseckých sluší uvésti dále tyto samostatné spisy o Smetanovy, o jeho umění a době jednající: Ot. Hostinský, O nynějším stavu a směru české hudby (1885), Eliška Krásnohorská, Bedřich Smetana Nástin životopisný i působení jeho umělecké (1885); Em. Chvála, Čtvrtstoletí české hudby (1887); dr. V. V. Zelený, O Bedřichu Smetanovy (posmrtné vydání článků časopiseckých s úvodem Julia Zeyera, 1894); Bronislav Wellek, Friedrich Smetana (1895); F. V. Krejčí, Bedřich Smetana (1900); dr. Zd. Nejedlý, Bedřich Smetana (1903).

bottom of page